Příjímačky – Jak se z toho nezbláznit ?
Nejdřív to bývá docela fajn. Přijde přihláška, v hlavě se rozjedou představy, objeví se nadšení.
„Jo, tohle bych chtěl. Tohle dává smysl.“ Učení má najednou cíl a chvíli to i funguje.
A pak se to začne lámat. Čas letí, učiva je čím dál víc a tlak se nenápadně začne plížit do hlavy.
Jsou dny, kdy to docela jde, a pak dny, kdy člověk sedí nad sešitem, kouká do stránek a má pocit, že mu to vůbec neleze do hlavy. Myšlenky typu: „Je toho strašně moc. Ostatní jsou určitě chytřejší. Já to asi nedám.“ Přijde únava. Zaseknutí. Chuť se na to vykašlat.
A hned vzápětí další hlas: „Nemůžu. Rodiče. Očekávání. Už jsem do toho dala tolik času.“
A někde pod tím vším je ještě jedna věc: „Já to vlastně chci. Jen mám strach.“
Tréma a stres se v těchhle chvílích objeví skoro samy. Ne proto, že by byl člověk slabý, ale proto, že je to důležité. Protože na tom záleží. A tělo i hlava to berou hodně vážně.
Největší chyba: jít do boje se stresem
Většinou to nezačne trémou. Nejdřív je stres. Ten tichý, co jede na pozadí. Každý den trochu.
Učení, testy, tlak, myšlenky typu „nestíhám“, „je toho moc“, „co když to nevyjde“. Nic dramatického. Prostě to tam je. A pak přijde den D. Příjímačky jsou blíž a tělo to začne brát vážně. Buší srdce, potí se ruce, hlava jede jak TikTok na plné obrátky. A najednou se tomu říká tréma.
Jenže tréma není problém. Je to jen finále dlouhodobého stresu.
Nejčastější reakce?
Boj.
„Musím být v klidu.“
„Nesmím být nervózní.“
„Teď se nesmím sesypat.“
A tím se to celé ještě víc zhorší.
Stres je jako když máš otevřených dvacet aplikací v mobilu.
Telefon se začne sekat, hřeje a baterka mizí. Když ho budeš dál používat a nadávat mu, nezlepší se to. Potřebuješ něco zavřít. Dát si pauzu.
Dlouhodobý stres se navíc umí tvářit nenápadně. Únava, nechce se nic dělat, všechno je těžké, někdy i pocit, že už je to jedno. To už není lenost ani slabost. To je signál, že je toho fakt hodně.
Proto je lepší stres nejdřív vidět a přiznat. Ne ho přetlačit.
Jakmile stres trochu poleví, tréma většinou taky ztratí sílu.
Stres není nepřítel. Jen říká, že na něčem záleží. A s tím se dá pracovat mnohem líp než s bojem.
Stres není něco, co je potřeba porazit. Je to spíš upozornění. Takový vnitřní ping: „Hele, tohle je pro mě důležité.“ Ve chvíli, kdy se s ním přestane bojovat a začne se vnímat, přestává nabírat sílu.
A přesně v tom je rozdíl – ne v tom stres nemít, ale umět s ním zacházet dřív, než převezme řízení.
„The greatest weapon against stress is our ability to choose one thought over another.“.“William James
Tento citát znamená, že stres sám o sobě není to nejhorší – ale jak na něj reagujeme je to, co dělá rozdíl. To přesně ladí s tím, co píšeš o přijetí místo boje a o tom, že když uznáme, co se děje, můžeme reagovat klidněji.
Jak se se stresem skamarádit
(seznam se s Hektorem)
Představ si stres jako někoho, kdo s tebou prostě bude chodit životem.
Ať chceš, nebo ne. Můžeš s ním bojovat, ignorovat ho, nebo se s ním seznámit.
Říkejme mu třeba Hektor.
Hektor není zlý. Jen je hrozně ukecaný a občas má pocit, že ví všechno nejlíp.
Objevuje se vždycky, když na něčem záleží. Když je něco nové, důležité nebo nejisté. A čím víc ho ignoruješ, tím víc se snaží převzít velení. První krok není Hektora vyhodit. První krok je ho poznat.
Krok 1: Všimni si, že Hektor přišel
- tělo je napjaté, i když jen sedíš
- břicho je sevřené
- myšlenky se točí pořád dokola
- všechno tě rychleji štve
- nechce se ti do věcí, které normálně jdou
Stres většinou nezačne panikou. Spíš drobnostmi:
Jakmile si něčeho z toho všimneš, zkus si v hlavě říct:
„Aha, Hektor je tady.“
Už tímhle krokem mu bereš sílu. Protože teď už to není chaos, ale pojmenovaná věc
Krok 2: Řekni mu, že ho vidíš
Hektor se ozývá hlavně tehdy, když má pocit, že ho nikdo neposlouchá. Takže mu klidně řekni:
„Jo, vidím tě. Vím, že tu jsi.“ Nemusíš ho uklidňovat, přesvědčovat ani posílat pryč. Jen ho uznat. Je to jako když kamarád mluví a ty mu kývneš hlavou. Najednou nemusí zvyšovat hlas.
Krok 3: Nastav hranice dřív, než to udělá on
Tady přichází důležitá část.
Hektor může jet s tebou. Ale nebude řídit.
Zkus si v duchu říct třeba:
„Díky za upozornění. Teď to mám pod kontrolou.“
nebo
„Teď si to beru zpátky já.“
Tím mu dáváš jasný signál: jsi tady, ale nerozhoduješ.
Čím dřív Hektora poznáš, tím míň práce máš později. Když se stres zastaví hned na začátku, většinou se z něj ani nestane tréma. Je to jako vypnout alarm dřív, než probudí celý barák.
Až když je stres viděný a pojmenovaný, má smysl jít dál. Třeba ho dostat z těla pohybem, třesem nebo dechem. To už je další fáze. Teď jde hlavně o to, aby Hektor nepřevzal řízení.
Stres s tebou bude. Ale ty určuješ, kde má místo.
4️⃣ Když už jste kámoši… je čas si nastavit pravidla hry
Být se stresem kámoš je super začátek. Jenže pozor. I dobrý kámoš si občas začne dělat, co chce. Zkouší, kam až může. Jestli mu to u tebe projde. Jestli náhodou nepustíš velení zase jemu. A stres tohle dělá úplně běžně a moc rád.
Takže ANO – vidím tě, Hektore. Ale když začneš přehánět je čas přitvrdit. Jenže pozor. Ne hádkou, ale Akcí. A tady přichází praxe (já vím „AU“ :-))
Někdy je potřeba prostě energii dostat VEN
Někdy fakt není potřeba nic analyzovat.
Stačí se zadýchat.
Rychlá chůze.
Schody.
Dřepy.
Krátký sprint.
Cokoliv, co rozhýbe tělo.
Proč to funguje?
Protože stres v těle vypadá jako: „Pozor, nebezpečí!“
A pohyb dává jasnou odpověď: „Jsme v pohodě. Neutíkáme před tygrem.“
Tělo spálí stresové hormony a hlava se sveze s ním.
🌀 HOPÍK
Třes jako tajná superschopnost těla – moje oblíbená!
Teď něco, co možná zní zvláštně, ale je to úplně přirozené.
Třes.
Dělají to zvířata.
Dělají to malé děti.
A dělal/a jsi to i ty.
Když byl člověk malý a měl všeho plné zuby, klidně kopal nohama, třásl se, válel se po zemi. A pak? Najednou klid.
Tohle je HOPÍK.
Tělo se samo zbavuje přetlaku.
Třes je reset nervového systému.
Dospělí se to odnaučili, protože „to nevypadá dobře“.
Tělo na to ale nezapomnělo.
Když stres zůstává uvnitř, hledá si cestu ven jinak.
A je úplně jeno jak.
Pro klidnější typy: dech „TADY JSEM“
Možná ti slovo „meditace“ zní zatím cize.
A je to v pohodě.
Do toho se dozrává.
Ale dech zvládne každý.
Dech „TADY JSEM“ dělá jednu zásadní věc:
vrací tě z budoucnosti zpátky do přítomnosti.
Katastrofické scénáře v hlavě nemají šanci, když se tělo uklidní.
Dech uzemňuje.
Ztišuje.
Vrací tě zpátky k sobě.
Co opravdu nefunguje (a tady pozor)
Teď důležitá část.
Některé věci vypadají, že pomáhají. Ale ve skutečnosti stres ještě víc krmí.
❌ Věty typu:
„Musím to zvládnout.“
„Bude to v pohodě.“
„Nesmím být nervózní.“
Mozek v tom slyší tlak.
Tělo reaguje napětím.
Vzniká vnitřní boj.
A hlavně:
❌ Energeťáky, přehnaný kofein, „nakopnutí se“
Tohle je fakt důležité říct nahlas.
Energeťáky a hodně kofeinu nezklidňují stres.
Jen ho přelijí benzínem.
Srdce buší víc.
Nervový systém je ještě víc rozjetý.
Tréma se pak může objevit mnohem silnější.
Možná máš pocit, že to pomáhá soustředění.
Krátkodobě ano.
Dlouhodobě to ale stres zesiluje a tělo je ještě víc přetížené.
Tady fakt platí: čím víc „nakopávačů“, tím větší pád.
Pár věcí, které je dobré si zapamatovat.
Tréma není v hlavě.
Je v těle.
Čím víc jsi myšlenkami dopředu, tím víc roste stres.
Cílem není stres ani trému odstranit.
Cílem je nepustit je k řízení.
Stres s tebou bude celý život – a to je v pořádku.
Nejde o to ho zničit, ale naučit se s ním mluvit a nastavovat mu hranice.
Čím dřív ho poznáš, tím míň tě bude ovládat.
A když se z něj stane parťák, může tě místo brzdění dokonce posilovat a pouvat vpřed.
Škola funkčního dýchání ve školách.
Projekt Škola funkčního dýchání dosáhl významného milníku. Na základě odborného posouzení byl…
10 nejzvláštnějších dechových technik z různých kultur světa
Tibetští mniši a „sušení prostěradla“ (Tummo) Tummo je dechová a meditační praxe…
Dech a menopauza - Když se potká Čína, Indie a západní medicína
Menopauza jako životní proměna Menopauza není nemoc, i když se tak často…
